Königlich Sächsische Staatseisenbahnen

Železniční síť v Sasku v roce 1912

Königlich Sächsische Staatseisenbahnen neboli Královské Saské státní dráhy byl v letech 1869 až 1918 oficiální název státem vlastněné železniční společnosti v Sasku. Od roku 1918 až do převzetí ze strany Deutsche Reichsbahn byl název zkrácen na Sächsische Staatseisenbahnen.

Společnost vznikla roku 1869 sloučením dvou samostatných ředitelství saských státních drah Königlichen Direction der Sächsisch-Bayerischen Staatseisenbahn v Lipsku a Königliche Direktion der östlichen Staatseisenbahnen v Drážďanech.

Historie

Po postavení soukromě financované lipsko-drážďanské dráhy v roce 1839 se začal stavbou železnic zabývat saský zemský sněm. Velmi brzy se dospělo k názoru, že je nutné postavit dráhy do Bavorska, Čech a Slezska, a že skrz Sasko měla probíhat Severojižní dráha. Financování těchto plánů bylo v rukách soukromě financovaných železničních výborů. Stát se ale postaral o vyřízení odpovídajících politických a právních změn. Dne 14. ledna 1841 byla uzavřena smlouva s bavorským královstvím a sasko-altenburským vévodstvím o stavbě železniční tratě Leipzig – Hof. Dne 22. června 1841 byla založena společnost Sächsisch-Bayerische Eisenbahn-Compagnie, provoz na první části dráhy z Lipska do Altenburgu byl zahájen 19. září 1842. Vzhledem k tomu, že náklady na stavbu dráhy Leipzig – Hof značně přesáhly původní rozpočet, musel zasáhnout stát, který společnost a celou trať, provozovanou tehdy v úseku Leipzig – Reichenbach, k 1. dubnu 1847 zestátnil. Pro řízení dráhy bylo v Lipsku zřízeno ředitelství Königlichen Direction der Sächsisch-Bayerischen Staatseisenbahn, jehož členové direktoria byli podřízeni přímo ministrovi.

Protože se nenašla žádná přijatelná soukromá společnost, která by postavila dráhu z Drážďan do Děčína, musel její stavbu zajistit stát. Po zahájení provozu na prvním jejím úseku Dresden – Pirna dne 1. srpna 1848 tak Sasko mělo druhou státní železnici, pro jejíž stavbu a správu bylo v Drážďanech zřízeno Königliche Direction für Bau und Betrieb der Sächsisch-Böhmischen Staatseisenbahn.

Dále bylo 31. prosince 1850 zřízeno ředitelství Königliche Direktion der Chemnitzer-Riesaer Staatseisenbahn, jehož úkolem bylo dokončit stavbu dráhy Riesa – Chemnitz a uvést ji do provozu. Její stavitel, státem podporovaná soukromá společnost Chemnitz-Riesaer Eisenbahn-Gesellschaft totiž kvůli vysokým nákladům na stavbu mostů a zářezů v úseku mezi Waldheimem a Döbeln zbankrotovala, a to již roku 1848, ale kvůli revolučním událostem tohoto roku bylo převzetí státem odloženo. Dokončená trať byla otevřena v září 1852.

Další státní železnicí se stala dráha Dresden – Reichenbach (– Görlitz v Prusku). Tu postavila soukromá společnost Sächsisch-Schlesische Eisenbahngesellschaft (SSEG), která ji brzy nabídla Sasku ke koupi, aby své akcie vyměnila za více výnosné státní papíry. Koupě byla realizována k 1. únoru 1851, k tomuto datu také stát začal namísto SSEG zajišťovat provoz na soukromé dráze Löbau – Zittau, jejíž společnost byla spolu s dráhou zestátněna k 1. lednu 1871.

Za účelem snížení nákladů na správu obou drah vycházejících z Drážďan vzniklo namísto původního ředitelství nové Königliche Direction der Sächsisch-Böhmischen und Sächsisch-Schlesischen Staatseisenbahnen in Dresden, které bylo od 14. prosince 1852 přejmenováno na Königliche Staatseisenbahn-Direction zu Dresden.

Dne 15. listopadu 1858 byla dokončena dráha z Chemnitz do Zwickau a vzniklo souvislé železniční spojení vedoucí z Riesy na Sasko-bavorskou dráhu. V důsledku toho bylo zrušeno ředitelství v Chemnitz a jím spravované tratě předány do působnosti ředitelství v Lipsku, které bylo přejmenováno na „Königliche Direktion der westlichen Staatseisenbahn“ a současně s tím bylo ředitelství v Drážďanech přejmenováno na „Königliche Direktion der östlichen Staatseisenbahnen“.

Celková délka státních drah v roce 1862 byla 525 km. Kromě státních drah v Sasku působila soukromá dráha Leipzig-Dresdner Eisenbahn-Compagnie, soukromé uhelné dráhy v uhelných revírech Zwickau a Döhlen, a také soukromá dráha Zittau-Reichenberger Eisenbahn, která postavila trať Zittau – Liberec, o jejíž stavbu měl zájem saský stát, ale pro odpor Rakouska proti státním drahám Saska na jeho území musela být postavena jako soukromá. Celkem provozoval stát asi 92 % délky všech tratí v Sasku.

Do roku 1865 přibyly ještě železniční tratě z Lipska do Großcorbethy a Bitterfeldu, zajišťující spojení na Magdeburg a Berlín, a dále Voigtländische Staatseisenbahn (trať Herlasgrün – Cheb).

Ve válce mezi Rakouskem a Pruskem roku 1866 stálo Sasko na straně Rakouska a muselo za to zaplatit ztrátou části tratě do Görlitz, která ležela na pruském území, včetně nádraží v Görlitz. Kromě toho se v berlínském míru muselo zavázat, že postaví dráhu Leipzig – Zeitz.

V následujících letech se železniční síť dále rozrůstala, a poté, co byla 1. dubna 1869 otevřena trať z Freibergu do Chemnitz, která propojila západní a východní část saských státních drah, mohlo dojít ke sloučení obou stávajících ředitelství, které byly nahrazeny jediným Generaldirection der Königlich Sächsischen Staatseisenbahnen s platností od 1. července 1869. Prvním generálním ředitelem se stal Otto Julius von Tschirschky und Bögendorff. V letech 1869 až 1898 sídlilo generální ředitelství v budově Českého nádraží. Během velké přestavby drážďanského hlavního nádraží byla pro ředitelství postavena nová budova ve Wiener Straße 4, kam ředitelství přesídlilo v roce 1898. Tato budova byla zcela zničena během bombardování Drážďan v roce 1945. V letech 1935 až 1936 bylo postavena nová, rozšiřující budova na sousedním čp. 5b, tato budova stojí dodnes.

Po sjednocení Německa v roce 1871 nadále v Sasku vznikalo množství soukromých železničních projektů, ve většině případů však stát musel pomáhat při jejich dokončování i následném provozování. V roce 1876 stát převzal soukromou dráhu Leipzig – Dresden a tím rozšířil síť státních drah o dalších 337,5 km. Následovala další vlna zestátňování, která byla přípravou na chystané jednotné železnice pod pruským vedením.

Vysoké náklady na stavbu i provozování méně důležitých tratí vyvolaly snahu o zjednodušení podmínek jak pro jejich stavbu, tak běžný provoz. V roce 1878 bylo vydáno nařízení Bahnordnung für deutsche Eisenbahnen untergeordneter Bedeutung, platné pro dráhy menšího významu, které začaly být v Sasku označovány jako Sekundärbahnen (sekundární dráhy). Nařízení povolovalo u těchto drah menší poloměry oblouků, jednodušší provozní postupy a zabezpečení. Celkem bylo vybudováno 26 sekundárních drah v celkové délce 453 km, jako první byla otevřena v roce 1879 dráha Leipzig-Plagwitz – Gaschwitz. Protože však ani podmínky pro sekundární dráhy někdy neumožňovaly stlačit náklady dostatečně nízko, začaly být od roku 1881 budovány také úzkorozchodné dráhy, jejichž celková délka přesáhla 500 km.

Po abdikaci saského krále Fridricha Augusta III. v listopadu 1918 a vzniku německé republiky byl název saských státních drah zkrácen na Sächsische Staatseisenbahnen. Nedlouho poté ale došlo ke spojení všech spolkových železnic na základě smlouvy z 30. dubna 1920 se zpětnou platností od 1. dubna do podniku s názvem Deutsche Reichseisenbahnen (od roku 1921 Deutsche Reichsbahn).

Literatura

• PREUSS, Erich – PREUSS, Reiner. Sächsische Staatseisenbahnen. transpress, Berlin 1991, ISBN 3-344-70700-0.
• ULBRICHT, Johann Ferdinand. Geschichte der Königlich Sächsischen Staatseisenbahnen. Leipzig 1889, Reprint Leipzig 1989, ISBN 3-7463-0171-8 (Digitalizované vydání 1889 Univerzität Köln), (Digitalizované vydání 1889 SLUB).