Windbergbahn

Windbergbahn je zaniklá železniční trať jižně od Drážďan, říkalo se jí také Saský Semmering. Její dějiny jsou úzce provázány s dějinami uhelné dráhy Albertbahn.

Počátky historie – Albertbahn

Na jih a jihozápad od Drážďan se kdysi nacházela vydatná ložiska kamenného uhlí (Döhlener Becken, Hänichener Steinkohlenrevier). Až do nástupu železnice se vytěžené uhlí z těchto míst k Labi vozilo koňskými povozy. Díky zvýšenému zájmu se však před polovinou 19. století uvažovalo o stavbě železnice. Saská vláda zamítla projekt stavby státní železnice, ale proti stavbě soukromé železnice z Dresden přes Freital do Tharandtu nic nenamítala. Ve středu 4. května 1853 proto zájemci o stavbu založili přípravný výbor pro následný vznik Albertbahn-Aktiengesellschaft. Řady akcionářů tvořili převážně ředitelé jednotlivých dolů. Vlastní stavba trati Dresden – Tharandt začala již 12. září 1853, otevřena byla o necelé dva roky později, ve čtvrtek 28. června 1855. Doly v okolí jezera Obergittersee a Hänichenu však ležely mimo trasu a proto k nim musela být postavena odbočná dráha. Vypracování jejího projektu a vedení stavby čekalo na Karla Gustava Bresciuse, který se od roku 1847 významně angažoval na stavbě dráhy Dresden – Děčín. V roce 1853 uzavřel smlouvu s akciovou společností Albertovy dráhy, v níž se zavázal odbočku postavit (později u této společnosti pracoval v různých funkcích). Ve zcela prvním projektu počítal Brescius s koňkou. Nicméně přesnější propočty množství uhlí, které by se z dolů této oblasti mělo po Albertbahn odvážet, ho přiměly ke změně záměru a k návrhu lokomotivní dráhy. Jeho mistrovské znalosti mu pomohly navrhnout dráhu, která na vzdušné vzdálenosti pouhých 1,6 km překonávala stoupání 120 metrů. velikost zemních prací a počet mostů přitom nebyl nijak výjimečný. Délka rozvinuté trasy byla 5,6 km a stoupání nepřekračovalo poměr 1:47. Albertbahn byla první drahou v Německu, na které byly použity tak malé poloměry oblouků (85 metrů!). Úsek Plauenscher Grund – Obergittersee je proto obecně považován za první horskou dráhu v Německu (a druhou v Evropě, po Semmeringu). Se stavbou dráhy, původně označované jako Hänichener Kohlezweigbahn, se začalo 4. dubna 1856, technicko-policejní zkouška proběhla 21. října téhož roku. V únoru a březnu roku 1857 byly na dráhu dodány první lokomotivy řady H VIII b T z lokomotivky Richarda Hartmanna v Chemnitz. Dne 1. dubna 1857 vyjel první vlak po trase Dresden Altstadt – Hänichen a železnice získala status hlavní dráhy. O dva týdny později, 15. dubna 1857, si trať projel saský král Jan a podle tradice ji nazval „saským Semmeringem“. Toto pojmenování pak již dráze zůstalo natrvalo. (Pozn. – v dnešním německém jízdním řádu je jako „saský Semmering“ označena trať 248 z Bad Schandau do Budyšína. Jenže základním rysem dráhy typu „Semmering“ je právě velké převýšení překonané na krátké vzdušné vzdálenosti, kterého se dosahuje vhodným rozvinutím trasy. A této podmínce trať 248 nevyhovuje ani náhodou.) Vyprávění vlakového personálu o krásných výhledech do okolí upoutalo pozornost, a tak už od 10. května 1857 jezdily na dráze o víkendech vyhlídkové vlaky (Aussichtsfahrten). Ačkoli koncese Albertbahn platila až do roku 1973, už v roku 1868 celou společnost odkoupily saské státní dráhy. Toto převzetí znamenalo podstatné změny. Od 1. ledna 1872 byly z bezpečnostních důvodů zakázány oblíbené vyhlídkové jízdy (cestující totiž při nich stáli v upravených vagónech na uhlí). Počínaje rokem 1879 byla dráha díky upadajícímu množství přepraveného uhlí přeřazena do kategorie vedlejších drah. Mezi léty 1882 až 1897 byla trasa vybavena hektometrovníky a skloníky, spolu s dalšími vylepšeními. Od roku 1885 zde byly nasazeny parní lokomotivy řady VII T.

Přestavba tratě a zrození Windbergbahn

Na konci 19. století prošla zdejší těžba uhlí krizí a v roce 1906 těžba uhlí v oblasti Hänichen skončila. V úseku Marienschacht – Hänichen dráha nadále neměla co vozit. Ztráta pracovních míst vyvolala obavy z odchodu části obyvatel. Proto již roku 1903 byl (komu?) předložen návrh na prodloužení dráhy až do Possendorfu. V prosinci 1905 s tímto návrhem vyslovil saský Landtag souhlas, první stavební práce však začaly až v září 1907. Nešlo jen o prodloužení tratě, ale i o její přestavbu a vylepšení (nový profil kolejnic, 17 nových výhybek, prodloužení telegrafního vedení, přestavba propustí). Z finančních důvodů však nedošlo k žadné změně původní trasy, takže ostré oblouky zůstaly zachovány. Ještě před stanovenou lhůtou dokončení stavby projel slavnostní vlak z Dresden Hbf. do stanice Hänichen-Goldene Höhe. Nově postavený úsek do Possendorfu byl otevřen 30. září 1908. Zrodila se Windbergbahn. Veřejná osobní doprava brzy získala na oblibě a podél trasy vyrostly nové hostince a jiné zábavní podniky. Nejznámnější z nich byl hostinec „Goldene Höhe“. Dvacet let staré lokomotivy již nestačily, a tak Sächsische Maschinenfabrik Chemnitz (dříve firma Richarda Hartmanna) dodala v letech 1910 až 1914 celkem 18 strojů, přezývaných Windberglokomotiven, které byly označeny jako parní lokomotivy řady I TV.

Soumrak provozu a zánik

Po druhé světové válce sloužila Windbergbahn zpočátku jen pro přepravu lidí do/z práce. Výletní vlaky se na trasu vracely až později, některé druhy vlaků (noční či zábavní) se však již nikdy neobjevily. Ve čtvrtek 19. dubna 1951 skončil – přes protesty místních obyvatel – provoz v závěrečném úseku Kleinnaundorf – Possendorf. V písemných pramenech se většinou jako důvod udává následné použití kolejového svršku při výstavbě vnějšího okruhu kolem Berlína, což je ovšem díky zdejšímu profilu kolejí málo pravděpodobné. Spíše byly zdejší kolejnice použity jako náhražka za ty, které Němci museli coby válečnou reparaci odevzdat Rusům. Přestože byla v roce 1951 zřízena nová autobusová linka do Drážďan, stále hodně lidí používalo železnici. Konec osobní dopravy na Windbergbahn přišel 9. listopadu 1957. Důvodem ukončení byla stále se zvyšující přeprava uhlí z Gittersee a také transporty rudy do úpravny uranu v Dresden-Coschütz. Poslední osobní vlak byl veden strojem 98 005. Náročné přepravy uranové rudy (vlaky měly deset vagónů po dvaceti tunách zátěže) znamenaly konec zdejších parních lokomotiv. Od roku 1963 začaly zkušební jízdy s lokomotivami řady V 60, které dopadly úspěšně, takže parní lokomotivy zde do konce roku 1967 skončily a s výjimkou jediného stroje byly sešrotovány. Lokomotiva 98 001 byla po mnohaleté odstávce v železničním muzeu Meiningen a později Chemnitz-Hilbersdorf v noci z 2. na 3. února 2003 převezena do Industriemuseum Chemnitz, kde je vystavena v neprovozním stavu. Nákladní doprava na úseku z Gittersee do Kleinnaundorfu byla ukončena v roce 1967, následně tento úsek sloužil jako zkušební terén pro studenty geodesie a další podobné účely (zkoušky brzd, odstávka poškozených vagónů). V roce 1972 byl svršek v tomto úseku zlikvidován. Z celé Windbergbahn tak zbyl jen 6 km dlouhý úsek z Freital-Birkigt do Dresden-Gittersee, který sloužil jako průmyslová dráha. Těžba uranové rudy v okolí Gittersee skončila v červnu 1989. Poté byla dráha ještě používána k přepravě zásypových hmot do zdejších uhelných dolů Willi Agatz. V této době se také dává dohromady zdejší muzejní spolek, který o letnicích roku 1991 pořádal první zvláštní jízdy Dresden Hbf. – Dresden Gittersee. Ani tyto aktivity však nemohly zabránit definitivnímu ukončení nákladní dopravy 31. prosince 1993.

Ve dnech 12./13. září 1998 proběhly poslední zvláštní jízdy po trati v rámci slavností Windbergfest. Od listopadu 1998 byl provoz kvůli rozsáhlým poškozením svršku zastaven, následně bylo možné jezdit jen v obvodu stanice Dresden-Gittersee.

Poté, co někteří místní politici ve Freitalu vyzvali k vybudování cyklostezky namísto železniční trati, začalo 25. května 2008 sdružení Windbergbahn e. V. shromažďovat podpisy na petici za záchranu dráhy. Dne 4. prosince 2008 bylo 4743 shromážděných podpisů předáno městské radě ve Freitalu. Následně 22. prosince 2008 podepsaly společnosti DB Netz AG a Windbergbahn e. V. nájemní smlouvu na pronájem železniční tratě Freital Ost - Dresden-Gittersee na dobu 20 let. Dne 20. října 2010 získala společnost Windbergbahn e.V. povolení saského státního ministerstva hospodářství, práce a dopravy „k provozování železniční infrastruktury“ na dobu 50 let.

V rámci 5. ročníku nádražních slavností Gitterseer Bahnhofsfest v září 2012 jezdily znovu speciální vlaky s cestujícími, spolku byl na tuto akci zapůjčen „Wernesgreen Rail Express“ společnosti Förderverein Historische Westsächsische Eisenbahnen e. V..

Tento článek je chráněn autorským právem autora článku nebo autorů použité literatury. Obsah článku není volně šiřitelný, ale je povoleno článek volně editovat. Autorská práva se řídí zákonem č. 121/2000 Sb.