Ostravsko-frýdlantská dráha

Z Drážní Wiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ostravsko-frýdlantská dráha (německy k. k. privilegierte Ostrau-Friedlander Eisenbahn, zkratka OFE) byla železniční společností v Rakousku a nástupnickém Československu. Hlavní trať společnosti vedla z Moravské Ostravy do Frýdlantu nad Ostravicí, kromě toho společnost postavila místní dráhu mezi Ostravou-Kunčicemi a Havířovem s napojením na trať Košicko-bohumínské dráhy. Sídlo společnosti bylo ve Vídni, Nordbahnstrasse 50.

Historie

O stavbu dráhy z Ostravy do Frýdlantu se ucházelo více společností, mezi nimi i dominantní KFNB, která dokonce roku 1868 zahájila její trasování. Nakonec ale o koncesi nepožádala a žádost podala skupina lidí, kterou tvořil Alois Scholz (ředitel železáren v Sobotíně), Ignaz Wondraczek (vlastník dolů v Orlové Lazech), Anton Honvéry (inženýr z Vídně) a Maxmilián Steiner (odborný poradce z Vídně). Těmto pánům bylo 2. ledna 1869 „uděleno právo postavit a provozovat lokomotivní dráhu z Moravské Ostrau do Friedlandu“. Doba trvání koncese byla stanovena na 80 let ode dne udělení koncese, avšak odkoupení společnosti státem bylo možné kdykoli po 30 letech.

Uvedení koncesionáři podle § 14 koncesní listiny založili akciovou společnost k. k. privilegierte Ostrau-Friedlander Eisenbahn (c. k. výsadní Ostravsko–frýdlantská dráha) se sídlem ve Vídni. Ve schválených stanovách se uvádí, že práva a závazky koncesionářů se přenášejí na akciovou společnost a dále že tato může nabýt i provozovat také železárny a uhelné závody, ukáže-li se to jako prospěšné. Již v počátcích OFE chtěla stavět i další dráhy, o čemž svědčí její žádost o povolení provést předběžné technické práce pro trať z Frýdlantu do slovenského Trenčína (Brüner Morgenpost, 27. 12. 1869, s. 1227).[1]

Trať byla otevřena postupně, nejdříve 1. prosince 1870 úsek mezi Vítkovicemi a Frýdlantem, 21. května 1871 následoval krátký úsek z Moravské Ostravy do Vítkovic (dnešní Ostrava střed). OFE podepsala 26. října 1870 smlouvu s KFNB, která zajišťovala provoz na trati svými vozidly. Tato smlouva byla několikrát obnovena.

Když KNFB chystala stavbu Moravskoslezské městské dráhy (Kojetín – Bílsko), chtěla do projektu zahrnout úsek z Frýdku-Místku do Frýdlantu. Sama OFE však plánovala některé novostavby v této oblasti, jednání o koupi či pronájmu úseku proto dlouho končila patem. Teprve když se KFNB podařilo získat dva větší balíky akcií v OFE a poté získala dvě místa v představenstvu, byla 5. února 1888 uzavřena smlouva o společném užívání dráhy úsek z Frýdku-Místku do Frýdlantu. Smlouva vstoupila v platnost 1. června 1888.

Dne 28. srpna 1909 získala společnost koncesi na místní dráhu ze Svinova přes Vítkovice do Těšína s odbočkou do Fryštátu.[2] Součástí měla být i spojovací kolej k nově uvažované stanici v Polance nad Odrou. Jako první část této místní dráhy byl 17. listopadu 1911 uveden do provozu úsek Kunčice – Suchá. Na samém začátku první světové války následoval 1. září 1914 úsek ze Suché a do Těšína, poté se stavební práce zastavily. Provoz na úseku z Kunčic do Polanky nebyl nikdy zahájen, přestože jsou po válce dokumentovány pokusy o jeho dokončení (spisy z roku 1922 o projektu výpravní budovy stanice „Vítkovice – železárny“; kolejiště s podchodem pro pěší bylo postaveno).[3]

Zestátnění

V roce 1927 bylo sídlo společnosti přemístěno z Vídně do Moravské Ostravy v rámci přípravy na plánované znárodnění. V té době již většina ze 7 000 akcií patřila československému státu, pouze 157 akcií bylo ve vlastnictví třetích stran. Znárodnění společnosti proběhlo k 1. lednu 1936 na základě zákona č. 73 ze dne 27. března 1936, kterému předcházela Úmluva o nabytí Ostravsko-Frýdlantské dráhy státem mezi státem a akciovou společností.[4] OFE postoupila státu do vlastnictví movitý majetek, obě tratě (kmenovou i místní) i neprovozovanou „Polaneckou spojku“ z Kunčic, dále vlečku ze stanice Šumbark (Havířov) k tehdejší jámě Pokrok (J. Fučík).[5]

Literatura

  • GROF, Leopold. Kročeje ostravskou železniční historií: v obvodu bývalého provozního oddílu ČSD Ostrava 1847-1990. Ostrava: APEX, 1994. 127 s.

Reference