Josef Emanuel Schnirch
Josef Emanuel Schnirch (25. prosince 1802, Sobotka – 20. července 1877, Praha) byl český inženýr a projektant, podílející se na mj. stavbě prvního řetězového mostu v Evropě a různých železničních tratí v Čechách, Slovinsku a Rumunsku. Byl silně vlastenecky založen a stýkal se s řadou osobností národního obrození, což se negativně projevilo na jeho kariéře, protože přes své nesporné kvality nebyl jmenován na žádné vyšší vedoucí místo.
Život
Narodil se jako páté dítě silničního komisaře Aloise Schnircha v Sobotce, ale v tomto městě prožil jen dětství. Na radu strýce Bedřicha, významného inženýra a stavitele mostů, byl poslán na studia do Prahy, kde nejdříve navštěvoval hlavní vzornou školu na Malé Straně, která byla tehdy i přípravkou k technickému studiu. S výborným vysvědčením pak sedmnáctiletý Schnirch přechází na pražský polytechnický ústav, kde byl jedním z jeho profesorů František Josef Gerstner. Mladý Schnirch se zde během studia mohl seznámit se soukromou knihovnou Gerstnera, zřejmě proto, že Gerstner znal dobře jeho otce (přes Sobotku jezdil za svou dcerou, která byla provdána na panství v Mladějově).
V roce 1821 dokončil s výborným prospěchem technická studia a poté pracoval nejdříve ve Strážnici na Moravě u strýce Bedřicha, který tam stavěl vůbec první řetězový most v Evropě. Jeho dostavby se ale nedočkal, protože v roce 1823 nastoupil jako adjunkt u mapovacího úřadu ve Štýrsku. Roku 1829 je jmenován silničním dozorcem na chrudimské spojovací silnici a v roce 1833 je přidělen ke stavbě tzv. nové Rumburské silnice, kde dozíral na úseky v Poděbradech, Bezděčíně a Nymburce. V tu dobu vydává společně se strýcem Bedřichem knížku o stavbě řetězových mostů (zpravidla bývá uváděn jako autor této knížky jen Bedřich, ačkoliv na titulním listě jsou výslovně jmenováni oba Schnirchové).
Následně je ustaven přísežným znalcem, jmenován cestmistrem a získává pochvaly za úspěšnou rekonstrukci nymburského mostu a další stavby v Poděbradech, Sadské nebo Chrudimi.
Začátkem roku 1840 byl uvolněn zemským stavebním ředitelstvím k trasování a vyměřování projektu České uhelné dráhy, kde byl vedoucím technikem a jeho nadřízeným Joachym Barrande. Schnirch vyměřoval úsek Strakonice – Protivín, u kterého v svém plánu a rozpočtu přihlédl k eventuální stavbě drážního tělesa pro parní trakci. Dále vyměřoval Schnirch ještě spojení z Liblína podél Berounky na Křivoklát.
Po krachu projektu uhelné dráhy opět pomáhá Josefovi strýc Bedřich, který po úspěšném postavení řetězového mostu v Praze přešel k stavitelství železnic. Zaujal vedoucí postavení v novém generálním ředitelství státních drah a zařídil přijetí synovce na ředitelství ve funkci stavebního inspicienta. Zde se výborně osvědčil jako asistent ve Wöllnerově oddílu, který trasoval jednu ze čtyř variant dráhy z Vídně do Prahy. Již za rok po svém nastoupení byl jmenován inženýrem státních drah a byl přidělen ke zvláštnímu oddílu pro stavbu velkého dunajského mostu. Stavbu vedl jeho strýc Bedřich. Poté byl poslán jako vedoucí inženýr na vyměřování úseku chystané železnice u Bruck an der Mur. Odtud se s rodinou stěhuje do Prahy, kde se mu narodil syn Bohuslav (pozdější významný sochař) a kde se v roce 1846 stal předsedou Výboru pro technické vědy pomocné Průmyslové jednoty. Pracovně se podílí na stavbě dráhy z Prahy do Kralup, v roce 1847 dokončuje stavbu úseku u tunelu za Kralupy, až do Nelahozevse. Poté přechází na stavbu úseku z Podmokel na státní hranici. Během této doby se mu v únoru 1849 narodí dcera Božena, později provdaná za železničního stavebního podnikatele Adalberta Birnbauma a matka historika umění Vojtěcha Birnbauma.
Ještě před dokončením podmokelského úseku byl Schnirch roku 1849 jmenován vrchním inženýrem a převelen na stavbu dráhy Lublaň – Terst, kde řídil stavbu mimořádně náročného úseku v horách mezi Terstem a Logatcem. V jeho pracovním štábu pracoval jako písař zodpovědný za účetnictví a dodávky stavebního materiálu Michal Ignác Mácha, bratr slavného autora Máje (setkali se již při stavbě železnice z Prahy do Podmokel, kde Michal pracoval jako figurant). Po zahájení provozu v roce 1857 vyjádřily císařské úřady svou spokojenost s výkonem Schnirsche udělením záslužného zlatého kříže. To však bylo vše, pro své otevřené vlastenectví zůstal Schnirch jen vrchním inženýrem se zmenšeným platem a nakonec přijal místo ve stavebním ředitelství u štýrskohradeckého místodržitelství.
Po 45 letech veřejné služby byl roku 1868 penzionován, ale ještě téhož roku odjíždí do hanáckého Vyškova, aby převzal jeden úsek stavby dráhy z Brna do Šternberku. Po ukončení této stavby převzal roku 1871 odborný dozor na stavbě První sedmihradské železnice Sighișoara – Brașov, kde dohlížel především na stavbu tunelů. Do Prahy se vrací až roku 1874.
Z úspěchů tvůrčí práce svého syna Bohuslava, který od roku 1873 pracoval hlavně na výzdobě Národního divadla, se dlouho netěšil. Umírá v červenci roku 1877 a pohřben je na Olšanech (část IV, oddělení 13). Náhrobek je dílem jeho syna Bohuslava.