Česká uhelná dráha
 |
Tento článek je chráněn autorským právem autora článku nebo autorů použité literatury. Obsah článku není volně šiřitelný, ale je povoleno článek volně editovat. Autorská práva se řídí zákonem č. 121/2000 Sb. |
V roce 1839 se objevila myšlenka na výstavbu koněspřežní dráhy z Liblína přes Plzeň, Klatovy, Strakonice a Vodňany do Českých Budějovic, kde se měla připojit k linecké trati. Pravděpodobně šlo o reakci na situaci, kdy byl ve stejném roce obchodník Schimann s knížetem Fürstenbergem císařem zbaven závazku dokončit koněspřežku z Prahy do Plzně. Tím pádem bylo jasné, že uhelné doly na Radnicku zůstanou delší dobu bez kolejového spojení. Do projekčních a přípravných prací vložil asi 150 tisíc zlatých tehdejší nejvyšší český purkrabí hrabě Chotek.
V roce 1841 byl záměr rozšířen. Namísto ukončení dráhy v Liblínu nyní bylo cílem propojit dunajskou a vltavsko-labskou vodní dopravu prodloužením budějovicko-linecké dráhy přes přes Plzeň až k již vybudované dráze Lány - Praha a po ní do Prahy. Kromě zlepšení odbytu pro uhlí z plzeňské, rakovnické, ale i kladenské pánve (přímé spojení s Prahou a s pomocí dunajské plavby i s Vídní), by tak vzniklo i významné dálkové spojení. Tento rozšířený projekt s názvem Česká uhelná dráha propagovali Vilém Wurmbrand, majitel liblínského panství a uhelných dolů na Radnicku a Křivoklátsku, a hrabě Seraincourt.
Udělená předběžná koncese pozměnila trasu, která měla nově procházet Vranovem (dnešní železniční zastávka Břasy) a směřovat přes Plzeň, Nepomuk, Strakonice a Protivín do Budějovic. Na trasování dráhy se podíleli inženýři Pražák, Jahn, Siedek, Páchl, Wenke, Jan Werner, Pechka nebo Josef Schnirch. Z dnešního pohledu je nejznámější postavou podílející se na vyměřování trati paleontolog Joachym Barrande, který při trasování úseku z Liblína podél Berounky na Křivoklát působil jako hlavní inženýr, a tak byl i u objevu trilobitů u Skryjí.
Přípravné práce pokračovaly ještě v roce 1842, avšak i přes podporu purkrabího Chotka se nepodařilo rozptýlit panující nedůvěru investorů a získat potřebné finanční krytí projektu. Stavební náklady byly odhadnuty na 3,7 mil. zlatých. Příjmy dráhy měla zajistit přeprava uhlí z radnických a jiných dolů, soli, sádry, obilí a železa. Osobní doprava byla odhadována na 15 tisíc osob ročně. Na počátku roku 1842 bylo upsáno pouze 104 akcií a koncem téhož roku byla upsána jen třetina potřebných akcií. Po dokončení přípravných prací vydal Wurmbrand v březnu 1842 pamětní spis o účelu nové železnice. Zamítavým stanoviskem vídeňských úřadů byl celý projekt definitivně odložen ad acta.
Literatura
- HAAS, Václav. Česká západní dráha: (Furth im Wald - Domažlice - Plzeň -) Rokycany - Beroun – Praha. Vydání první. Praha: Regionální organizátor Pražské integrované dopravy, 2017. 135 stran. Železnice ve středních Čechách; 3. ISBN 978-80-270-5629-3.