Dráha císařovny Alžběty
Dráha císařovny Alžběty (německy k.k. privilegierte Kaiserin Elisabeth-Bahn, zkratka KEB) byla soukromá železniční společnost v Rakousku-Uhersku, která postavila a provozovala několik tratí na území Rakouska a trať Linz – České Budějovice. Hlavními tratěmi společnosti byla dráha Wien – Salzburg (dnešní Westbahn) s odbočnou dráhou Wels – Passau. Pojmenována byla po manželce císaře Františka Josefa I. Alžbětě Bavorské, známé také pod přezdívkou „Sisi“. Byla to jedna z prvních železničních společností na území Habsburské monarchie a jako vůbec první soukromá železniční společnost v monarchii byla již v roce 1884 zestátněna.
Historie
Dne 21. června 1851 uzavřely Rakousko a Bavorsko mezistátní smlouvu o stavbě železnice spojující obě země. Ve smlouvě se Bavorsko zavázalo postavit železnici z Mnichova přes Rosenheim na rakouskou hranici u Salcburku a z Rosenheimu na rakouskou hranici u Kufsteinu. Rakousko mělo na svém území navázat stavbou dráhy z hranic u Salzburku do Bruck an der Mur a z hranic u Kufsteinu do Innsbrucku. Dále se Bavorsko zavázalo postavit železnici z Norimberku přes Regensburg na rakouskou hranici u města Emms. Rakousko na tuto železnici mělo navázat stavbou dráhy z hranice do Lince s pozdějším protažením do Vídně. Smlouva také zahrnovala výstavbu brennerské železnice, která měla sloužit jako napojení Innsbrucku na lombardsko-benátskou železnici z Bolzana do Verony. Tratě z Mnichova do Salzburgu a z Rosenheimu do Innsbrucku měly být zprovozněny do 1. března 1856, dráha ze Salzburgu do Bruck an der Mur do 1. března 1858, brennerská dráha do konce roku 1858.
Přípravné práce na trase ze Salzburgu do Bruck an der Mur však ukázaly, že realizace této tratě by vyžadovala nepřiměřené náklady. Proto byla dne 21. dubna 1856 podepsána s bavorskou vládou druhá mezistátní smlouva, kde se Rakousko zavázalo postavit do pěti let přímou železnici ze Salcburku do Vídně a do sedmi let odbočnou dráhu Passau – Linz. Smlouva byla zakončením delších příprav: podnikatel Hermann Dietrich Lindheim pověřil vytvořením projektu Westbahn hlavního inspektora Karla Keisslera, a obdržel k tomuto účelu již 19. října 1854 předběžnou licenci. Pro financování stavby této dráhy založil Lindheim spolu s hamburským podnikatelem Ernstem Merckem konsorcium, které zahrnovalo kromě Creditanstalt a bankéře Salomona Rothschilda několik dalších soukromých investorů. Toto konsorcium bylo dne 22. června 1856 zapsáno jako akciová společnost. Následně pak 8. března 1856 rakouská vláda udělila koncesi na tyto tratě společnosti Kaiserin-Elisabeth-Bahn. Koncese jí poskytla privilegované období v délce 90 let a státní záruku na roční anuitu 52/10% za 5% úrok a splacení investičního kapitálu.
Stavba byla zahájena na konci července 1856 a 12. srpna 1860 byla celá trasa Vídeň - Linec - Salcburk slavnostně otevřena. Odbočná dráha Wels - Passau byla dokončena 1. září 1861. Ve stejném roce se ředitelem Kaiserin-Elisabeth-Bahn stal Friedrich Schey von Koromla.
Při udělování koncese na stavbu Westbahn rakouská dvorská komora zohlednila skutečnost, že by mohly nastat problémy v oblasti Lince, kde byla společnost Erste Eisenbahn-Gesellschaft chráněna před konkurenčními trasami s „výhradními privilegiemi“. V části 6 koncese se uvádí, že by obě společnosti měly usilovat o smírné řešení a pokud nedojde k dohodě, budou se protistrany muset podřídit rozhodčímu nálezu dvorské komory. To akcionářům Erste Eisenbahn-Gesellschaft vyhovovalo, protože jejich společnost nemohla přežít konkurenci „skutečných“ železnic bez rozsáhlé modernizace, na kterou neměli peníze. Proto odmítli, aby jim byla zaplacena náhrada za částečné porušení jejich výsad a trvali na převzetí celé společnosti. Spor rozhodla dvorská komora tak, že Dráha císařovny Alžběty musela zakoupit také privilegia na obě koněpsřežné dráhy, přičemž kupní cena převyšovala splacený základní kapitál staré společnosti o 80%. Do roku 1874 měla být dráha do Budějovic přestavěna na lokomotivní provoz. K vlastnímu odkoupení obou koněspřežek došlo v roce 1857.
V roce 1870 společnost odkoupila rozestavěnou dráhu z Neumarkt-Kallhammu do Braunau, která pro ni představovala nebezpečnou konkurenci, protože po její trase by to z Linzu bylo do Mnichova o 65 km blíže. Významného rozšíření své provozní oblasti dosáhla společnost propachtováním provozu na dráze ze Salzburgu do Halleinu, která byla otevřena v roce 1871.
V roce 1872 společnost získala koncesi na stavbu Salzburgsko-tyrolské dráhy, která navazovala na dráhu do Halleinu. Tato dráha byla otevřena 6. srpna 1875 spolu s odbočnou dráhou do Selthalu.
S výjimkou let 1869 až 1871 byly ekonomické výsledky společnosti nevalné[1], a proto se stát nakonec rozhodl ji zestátnit, k čemuž došlo v roce 1884. Její vozidla a dráhy přešly do vlastnictví kkStB.
Tratě
- Wien – Linz (* 15. prosince 1858)
- Linz – Salzburg – říšská hranice (* 12. srpna 1860)
- Wels – Passau (* 1. září 1861)
- Koněspřežná dráha České Budějovice – Linz – Gmunden (koupena 1. října 1857)
- Summerau – České Budějovice (* 1. prosince 1871)
- St. Valentin – Summerau (* 6. listopad 1872)
- Linz – Gaisbach-Wartberg (* 20. prosince 1873)
- Neumarkt–Kallham – Braunau am Inn (koupena 23. října 1870)
- Braunau – Simbach (* 1. července 1871)
- Salzburg – Hallein (* 15. července 1871)
- Hallein – Bischofshofen – Wörgl (* 6. srpna 1875)
- Bischofshofen – Selzthal (* 6. srpna 1875)
- Penzing – St.Veit – Maxing–Hetzendorf (* 20. prosince 1860)
- Maxing – Kaiser-Ebersdorf (* 1. května 1872)
- Hütteldorf – St. Veit (* 28. června 1883)
Reference