Jaroslav Cerny: vytvoření stránky

2022-05-15T04:49:56Z

vytvoření stránky

Nová stránka

{{Upravit}}
'''Železniční trať Liberec – Zittau''' je jednokolejná celostátní trať vedoucí údolím Lužické Nisy z Liberce do lužické Žitavy, přičemž krátce vede i přes polské území. Postavila ji soukromá společnost [[Zittau-Reichenberger Eisenbahngesellschaft|Žitavsko-liberecké dráhy]].

==Historie==
První návrhy na stavbu železnice mezi Žitavou a Libercem se objevily již na počátku 40. let 20. století, kdy saské [[Hornolužické železniční komité]] začalo zvažovat dráhu ze Žitavy přes Liberec do Prahy. Po navázání spolupráce s libereckými průmyslníky byl nakonec předložen návrh na trať z Prahy přes Mělník, Dubou, Doksy, Mimoň a Jablonné do Zittau, s odbočkou Zittau – Liberec (druhá varianta počítala s dráhou přímo přes Liberec). Návrh vzbudil negativní reakci výboru pražsko-drážďanské dráhy, která byla později realizována.

Když byla v roce 1848 otevřena dráha [[Železniční trať Löbau – Zittau| Löbau – Zittau]], bylo plánováno její rozšíření do Čech, které však občané Žitavy zpočátku odmítli. Ovšem poté, co pruská společnost [[NME|Niederschlesisch-Märkische Eisenbahn]] začala prosazovat napojení své dráhy vedoucí z Frankfurtu přes Wegliniec do Wroclawi (zahájení provozu 1846) na Liberec, změnili žitavští názor a žádali dráhu do Liberce také.

Rakousko původně oba projekty (saský i pruský) odmítlo. Teprve v roce 1853 byla uzavřena mezistátní smlouva mezi Saskem a Rakouskem o výstavbě železnice ze Žitavy do Liberce. Protože Rakousko nechtělo tolerovat na svém vlastním území saskou státní železnici, byla výstavba a provoz převedena na soukromou železniční společnost [[Zittau-Reichenberger Eisenbahngesellschaft|Žitavsko-liberecké dráhy]].

Trasa vytyčená podle požadavků na hlavní dráhu a stavená jako dvojkolejná si vynutila stavbu několika hlubokých zářezů a větších viaduktů. 741 metrů dlouhý a 18 metrů vysoký viadukt přes údolí Nisy poblíž Žitavy je dodnes jedním z největších a nejdelších železničních mostů v Sasku.

Dráha měla být původně otevřena 7. listopadu 1859, kvůli zpoždění při stavbě však slavnostní otevření trati proběhlo {{line-ev|zah-vd|1859-12-1|2}}. Provoz zajišťovalo na účet vlastníka ředitelství východních saských státních železnic.

Objem přepravy na trati nesplnil původní očekávání, takže saský stát se musel zaručit za vyplácené úroky. Vzhledem k omezené kapacitě navazující dráhy do Pardubic trpěla i dálková doprava přes Liberec. Po výstavbě pruského spojení Görlitz - Seidenberg (Zawidów) a návazné trati přes Frýdlant do Liberce (1875) byla část provozu do Saska směrována také po této trati. K chystanému zdvojkolejnění dráhy tak nikdy nedošlo.

Když byla na konci 19. století nezbytně nutná přestavba již nevyhovujícího libereckého nádraží, nebyla to společnost Žitavsko-liberecké dráhy schopna financovat. Sasko tedy prosadilo její znárodnění, jehož podmínky upravila státní smlouva mezi Rakouskem a Saskem z 26. dubna 1904. Od {{line-ev|zest|1905-1-1|2}} přešla dráha do státního vlastnictví Saska a její infrastruktura připadla Královským saským železnicím.

===Po roce 1918===
V roce 1920 byly Saské státní železnice zařazeny do nově založené společnosti Deutsche Reichsbahn a trať Zittau - Liberec nově patřila pod Drážďanské státní železniční ředitelství. Tato změna však neznamenala žádné posílení významu dráhy, protože Deutsche Reichsbahn v severojižním provozu upřednostňovaly dráhu přes Zawidów.

Dne 25. července 1931 uzavřely Německo a Československo smlouvu (ratifikovanou 16. února 1937), podle které měla být trať odprodána Československu.

Po připojení Sudet k Německu na podzim roku 1938 se v provozu změnilo jen málo. V letním jízdním řádu z roku 1939 jezdilo mezi Libercem a Zittau celkem jedenáct párů denních osobních vlaků, doplněných dalšími pěti rychlíky Liberec – Drážďany a Liberec – Görlitz. V neděli jezdil také zrychlený osobní vlak Drážďany – Liberec. Jízdní doba osobních vlaků mezi Libercem a Zittau byla 45 až 50 minut, u expresů a rychlíků 27 až 32 minut. Později také jezdil pár expresních vlaků z Berlína přes Görlitz, Zittau, Liberec, Nymburk a Jihlavu do Vídně. Vzhledem k nízké rychlosti jízdy, způsobené častými změnami směru jízdy, bylo toto spojení brzy zrušeno.

===1945 a dále===
Po ukončení druhé světové války došlo ke změně státních hranic. Část trasy ležící v Československu přešla bez náhrady na Československé státní dráhy (ČSD). Německá část východně od Nisy nově zůstala v Polsku a stala se majetkem polských státních železnic (PKP).

Na konci války byla silně poničena trať ze Žitavy do Zhořelce (několik nesjízdných mostů) i do Löbau (zničený viadukt u Herrnhutu). Samotná trať do Liberce však přežila v podstatě bez úhony a doprava na ní byla obnovena 12. května 1945<ref>Uvádí se též 22. května, nutné prověřit</ref>, celkem jezdilo šest párů vlaků z Liberce do Hrádku, z nichž čtyři pokračovaly až do Žitavy. Kromě toho tu jezdily vlaky pro potřeby Rudé armády a odsun Němců.

Přeshraniční provoz byl zastaven {{sec-ev|Hrádek nad Nisou – Zittau|zas-vd|1945-12-29|2}} na příkaz sovětských okupačních mocností, v km 25,6 bylo umístěno zarážedlo. ČSD se od roku 1948 snažila zavést peážní dopravu mezi Varnsdorfem a Hrádkem nad Nisou, DR zase měly zájem o obnovu peážní dopravy mezi Seifhennersdorfem a Großschönau. Mezistátní dohody o provozu vlaků mezi Hrádkem nad Nisou a Varnsdorfem bylo dosaženo až ve smlouvě z 30.12.1950, která stanovila podmínky průvozu vlaků ČSD a DR. Přímé peážní vlaky mezi Libercem a Varnsdorfem následně začaly jezdit {{sec-ev|Hrádek nad Nisou – Zittau|obn-od|1951-4-1|2}}, nestavěly však na německém území. Osobní hraniční přechod v Zittau byl otevřen teprve 6. dubna 1977, ale pouze pro vlaky v Žitavě končící/začínající. Výstup a nástup cestujících z/do peážních vlaků byl v Zittau povolen od 23. května 1982.

Od 3. června 1984 do 26. května 1990 jezdil po této trati mezinárodní rychlík R480 / 481 z Drážďan do Košic, od roku 1986 pojmenovaný jako „Kriváň“. V jízdním řádu 1990/91 byl zkrácen z Košic do Liberce.

Po politických změnách v roce 1989 se význam trasy v mezistátní dopravě snížil. V polovině 90. let jezdily mezi Drážďany a Libercem spěšné vlaky, využívané především pro víkendové výlety.

V roce 2000 byl zpracován koncept integrovaného dopravního systému „Regiotram“ v Euroregionu Nisa, který měl umožnit provoz tramvajových souprav nebo lehkých vlakových souprav současně na železničních i na tramvajových tratích. Páteřní trať měla vést z německé Žitavy přes Hrádek nad Nisou, Liberec, Jablonec nad Nisou, Tanvald, Harrachov až do polské Jelení hory. Z finančních důvodů však k jeho realizaci nedošlo.

Teprve po vstupu České republiky do EU 1. května 2004 byla mezi Drážďany a Libercem obnovena nepřetržitá pravidelná vlaková doprava, která existovala do roku 1945. Koncem roku 2008 proběhly mezi Chrastavou a Libercem rozsáhlé stavební práce s cílem zvýšit traťovou rychlost ze 70 na 100 km/h. Od dokončení prací v prosinci 2008 je doba jízdy v regionálním expresu mezi Drážďany Hbf a Liberec pouze 129 minut.

Kvůli rekonstrukci nádraží v Žitavě a výstavbě elektronického stavědla byl úsek mezi Hrádkem nad Nisou a Žitavou zcela uzavřen od {{sec-ev|Hrádek nad Nisou – Zittau|zah-nad|2017-8-13|2}} do {{sec-ev|Hrádek nad Nisou – Zittau|uko-nad|2018-2-9|2}}.

==Odkazy==
*[https://de.wikipedia.org/wiki/Bahnhof_Zittau Nádraží Žitava na německé Wikipedii]
*[https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/3744-Ohlednuti-za-peazni-dopravou-v-Trojzemi/ Článek Václava Vyskočila]

==Reference==
<references />

{{WikipedieDE|Bahnstrecke_Liberec–Zittau|Bahnstrecke Liberec – Zittau}}

[[Kategorie:Železniční tratě v Česku]]
[[Kategorie:Železniční tratě v Sasku]]
[[Kategorie:Železniční tratě v Polsku]]

Železniční trať Liberec – Zittau - Historie editací

Jaroslav Cerny: vytvoření stránky