Železniční trať Liberec – Zittau

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete pomoci Drážní Wiki tím, že ho vhodně vylepšíte, pokud k tomu máte oprávnění.

Železniční trať Liberec – Zittau je jednokolejná celostátní trať vedoucí údolím Lužické Nisy z Liberce do lužické Žitavy, přičemž krátce vede i přes polské území. Postavila ji soukromá společnost Žitavsko-liberecké dráhy.

Historie

První návrhy na stavbu železnice mezi Žitavou a Libercem se objevily již na počátku 40. let 20. století, kdy saské Hornolužické železniční komité začalo zvažovat dráhu ze Žitavy přes Liberec do Prahy. Po navázání spolupráce s libereckými průmyslníky byl nakonec předložen návrh na trať z Prahy přes Mělník, Dubou, Doksy, Mimoň a Jablonné do Zittau, s odbočkou Zittau – Liberec (druhá varianta počítala s dráhou přímo přes Liberec). Návrh vzbudil negativní reakci výboru pražsko-drážďanské dráhy, která byla později realizována.

Když byla v roce 1848 otevřena dráha Löbau – Zittau, bylo plánováno její rozšíření do Čech, které však občané Žitavy zpočátku odmítli. Ovšem poté, co pruská společnost Niederschlesisch-Märkische Eisenbahn začala prosazovat napojení své dráhy vedoucí z Frankfurtu přes Wegliniec do Wroclawi (zahájení provozu 1846) na Liberec, změnili žitavští názor a žádali dráhu do Liberce také.

Rakousko původně oba projekty (saský i pruský) odmítlo. Teprve v roce 1853 byla uzavřena mezistátní smlouva mezi Saskem a Rakouskem o výstavbě železnice ze Žitavy do Liberce. Protože Rakousko nechtělo tolerovat na svém vlastním území saskou státní železnici, byla výstavba a provoz převedena na soukromou železniční společnost Žitavsko-liberecké dráhy.

Trasa vytyčená podle požadavků na hlavní dráhu a stavená jako dvojkolejná si vynutila stavbu několika hlubokých zářezů a větších viaduktů. 741 metrů dlouhý a 18 metrů vysoký viadukt přes údolí Nisy poblíž Žitavy je dodnes jedním z největších a nejdelších železničních mostů v Sasku.

Dráha měla být původně otevřena 7. listopadu 1859, kvůli zpoždění při stavbě však slavnostní otevření trati proběhlo 1. prosince 1859. Provoz zajišťovalo na účet vlastníka ředitelství východních saských státních železnic.

Objem přepravy na trati nesplnil původní očekávání, takže saský stát se musel zaručit za vyplácené úroky. Vzhledem k omezené kapacitě navazující dráhy do Pardubic trpěla i dálková doprava přes Liberec. Po výstavbě pruského spojení Görlitz - Seidenberg (Zawidów) a návazné trati přes Frýdlant do Liberce (1875) byla část provozu do Saska směrována také po této trati. K chystanému zdvojkolejnění dráhy tak nikdy nedošlo.

Když byla na konci 19. století nezbytně nutná přestavba již nevyhovujícího libereckého nádraží, nebyla to společnost Žitavsko-liberecké dráhy schopna financovat. Sasko tedy prosadilo její znárodnění, jehož podmínky upravila státní smlouva mezi Rakouskem a Saskem z 26. dubna 1904. Od 1. ledna 1905 přešla dráha do státního vlastnictví Saska a její infrastruktura připadla Královským saským železnicím.

Po roce 1918

V roce 1920 byly Saské státní železnice zařazeny do nově založené společnosti Deutsche Reichsbahn a trať Zittau - Liberec nově patřila pod Drážďanské státní železniční ředitelství. Tato změna však neznamenala žádné posílení významu dráhy, protože Deutsche Reichsbahn v severojižním provozu upřednostňovaly dráhu přes Zawidów.

Dne 25. července 1931 uzavřely Německo a Československo smlouvu (ratifikovanou 16. února 1937), podle které měla být trať odprodána Československu.

Po připojení Sudet k Německu na podzim roku 1938 se v provozu změnilo jen málo. V letním jízdním řádu z roku 1939 jezdilo mezi Libercem a Zittau celkem jedenáct párů denních osobních vlaků, doplněných dalšími pěti rychlíky Liberec – Drážďany a Liberec – Görlitz. V neděli jezdil také zrychlený osobní vlak Drážďany – Liberec. Jízdní doba osobních vlaků mezi Libercem a Zittau byla 45 až 50 minut, u expresů a rychlíků 27 až 32 minut. Později také jezdil pár expresních vlaků z Berlína přes Görlitz, Zittau, Liberec, Nymburk a Jihlavu do Vídně. Vzhledem k nízké rychlosti jízdy, způsobené častými změnami směru jízdy, bylo toto spojení brzy zrušeno.

1945 a dále

Po ukončení druhé světové války došlo ke změně státních hranic. Část trasy ležící v Československu přešla bez náhrady na Československé státní dráhy (ČSD). Německá část východně od Nisy nově zůstala v Polsku a stala se majetkem polských státních železnic (PKP).

Na konci války byla silně poničena trať ze Žitavy do Zhořelce (několik nesjízdných mostů) i do Löbau (zničený viadukt u Herrnhutu). Samotná trať do Liberce však přežila v podstatě bez úhony a doprava na ní byla obnovena 12. května 1945, celkem jezdilo šest párů vlaků z Liberce do Hrádku, z nichž čtyři pokračovaly až do Žitavy. Kromě toho tu jezdily vlaky pro potřeby Rudé armády a odsun Němců.

Přeshraniční provoz byl zastaven 29. prosince 1945 na příkaz sovětských okupačních mocností, v km 25,6 bylo umístěno zarážedlo. ČSD se od roku 1948 snažila zavést peážní dopravu mezi Varnsdorfem a Hrádkem nad Nisou, DR zase měly zájem o obnovu peážní dopravy mezi Seifhennersdorfem a Großschönau. Mezistátní dohody o provozu vlaků mezi Hrádkem nad Nisou a Varnsdorfem bylo dosaženo až ve smlouvě z 30.12.1950, která stanovila podmínky průvozu vlaků ČSD a DR. Přímé peážní vlaky mezi Libercem a Varnsdorfem následně začaly jezdit 1. dubna 1951, nestavěly však na německém území. Osobní hraniční přechod v Zittau byl otevřen teprve 6. dubna 1977, ale pouze pro vlaky v Žitavě končící/začínající. Výstup a nástup cestujících z/do peážních vlaků byl v Zittau povolen od 23. května 1982.

Od 3. června 1984 do 26. května 1990 jezdil po této trati mezinárodní rychlík R480 / 481 z Drážďan do Košic, od roku 1986 pojmenovaný jako „Kriváň“. V jízdním řádu 1990/91 byl zkrácen z Košic do Liberce.

Po politických změnách v roce 1989 se význam trasy v mezistátní dopravě snížil. V polovině 90. let jezdily mezi Drážďany a Libercem spěšné vlaky, využívané především pro víkendové výlety.

V roce 2000 byl zpracován koncept integrovaného dopravního systému „Regiotram“ v Euroregionu Nisa, který měl umožnit provoz tramvajových souprav nebo lehkých vlakových souprav současně na železničních i na tramvajových tratích. Páteřní trať měla vést z německé Žitavy přes Hrádek nad Nisou, Liberec, Jablonec nad Nisou, Tanvald, Harrachov až do polské Jelení hory. Z finančních důvodů však k jeho realizaci nedošlo.

Teprve po vstupu České republiky do EU 1. května 2004 byla mezi Drážďany a Libercem obnovena nepřetržitá pravidelná vlaková doprava, která existovala do roku 1945. Koncem roku 2008 proběhly mezi Chrastavou a Libercem rozsáhlé stavební práce s cílem zvýšit traťovou rychlost ze 70 na 100 km/h. Od dokončení prací v prosinci 2008 je doba jízdy v regionálním expresu mezi Drážďany Hbf a Liberec pouze 129 minut.

Kvůli rekonstrukci nádraží v Žitavě a výstavbě elektronického stavědla byl úsek mezi Hrádkem nad Nisou a Žitavou zcela uzavřen od 13. srpna 2017 do 9. února 2018.

Odkazy

• Nádraží Žitava na německé Wikipedii
• Článek Václava Vyskočila